Květiny jsou něžné básně
Přírody; když jaro kyne,
Z lůna dívky omlazené
Kvítek na světlo se vine.
Kdož o kouzlu dřímajícím
V lůně plodné máti neví,
An se jarní její city
V květinách milostných jeví?
Básně květiny jsou vonné
Srdcí mladých. – Dokud žíří,
Dokud duch operutěný
Bystrým letem k nebi míří:
Tu, hle, city nevýslovné
Jakož květiny procitnou;
Láska, touha, zpomenutí
V básních vroucích se vyskytnou.
Takto příroda a básník
Příbuznými jsou si tvory;
Když procitnou básně jeho,
V ní se květin octnou sbory.
I květiny zbuzenému
Básníkovi živé slují
I barevné vnady svoje
Slovům jeho propůjčují.