Takž k ní dohazovač mluvil,
Všechny módy jí vykládal
A o rozmanitých gustech
Dlouhé řeči rozepřádal;
Takž nebohou Utopínu
Podivnými články mučil,
Jakž se z denních módních novin
Nazpamět je byl naučil;
Ona však jej vyslechnuvši,
Zkrátka mu odpověděla:
Nebyla bych Utopína,
Kdybych na ty řeči dala
I na gusto vašich pánů,
Vašich slepých pánů dbala.
Kdyby zítra přišla móda
Nosit tuto karkulici,
Neopováží se žádný
Bez ní vyjít na ulici
A jak teď lajete, před ní
Byste potom se klaněli
A kde by se objevila,
Slávu její vyzváněli.
Rcete pak těm mladým pánům
A těm starým pragalánům,
Jiné že jsou moje cesty,
Nechť si hledají nevěsty
Mezi Bibi – Pamelami,
Žádný spolek mezi námi!
Za millionův tisíce
Nespustím se karkulice!
Odešla, a od těch časů
Kdož ví, kam až zabloudila?
Zdali se kde přece vdala,
Aneb zlostí usoužila?
Sedíť as co stará panna
Za kamny kdes u přeslice,
Čeká, do módy až přijde
Její zase karkulice ;
A že v módu nepřichází,
Proto se jí lidé smějí
A pohádkou o karkulce
Z dětí chutě po pohádkách
A báchorkách vyhánějí.
Poslyšte, mládenci, panny,
Čemu pohádka ta učí:
Že se někdy pro maličkost,
Pro domnělou módy sličnost
Člověk na tom světě mučí;
Leč o krásné Utopíně
Nedá s jistotou se říci,
Jak as dlouho čekat bude,
Nežli móda zase uzná
Její starou karkulici!