Mne obklíčil sen: Dávno mrtev již Na výši horní že jsem odpočíval; Ni kámen památní mě nezakrýval, Ni hrob můj žádný neozdobil kříž.
Tamť ani oplakán, ni pochován, Pod jasným nebem větrům v kořist dán, Bez pohnutí jsem ležel, bez mocnosti. Nessál jsem květin kolem vzduch vanoucí,
Mne nezahřála slunce zář horoucí; Mé tělo práchnivělo – květ vadnoucí – A prach ten větři roznesli věčností. Jen duch se vznášel můj na nebesa;
Však každý prášek mého tělesa, Co v blahu mne i v želu vždy provázel, Na stromy, květy, nivy kol se sázel A stromům, květům, nivám povídal,
Co kdy v mém žití u mne uvídal, Kdy jaká myšlenka mne rozehřála. Tak mne vše kraje vůkol dobře znaly, O mých si tajemnostech povídaly,
A duše má, v níž se ty city vzňaly, Ten krajů šepot s výše poslouchala. Sbor přátel byl již na mne zapomněl, A ledva věděl kdo, že zde jsem býval;
Však v přirozenstvu můj se život skrýval; Znalť vešken kraj mé blaho i můj žel. Tu jal mne pocit, že jsem neumřel – Ač mrtev již, přec života jsem měl;
A jako zvuky strun se rozléhají, Jak v krůpějích se mračna rozsívají, Až jinou dráhou opět se shledají: Tak tělo moje kol se rozprášilo,
By v jiné podobě zas znova žilo. A hle, zde prášek na květ pohozen Stal nového se brzo těla oudem; A tamo jiný řeky tekouc proudem
Se mísil ve vln chladný, tajný sen. Jakž zemských ve tmách jsem se soužíval, Po světle věčném marně toužíval! Můj nyní prach se ztápí v slunka záře,
Dým obětní se skleslého oltáře! – Sen bludný mysl moji spokojil, Ač zvyklého jsem žití pozbýval, Že v nové roucho duch se přestrojil.
Cookies on Poetry Cove