S chladného břehu děva hledíc
Do dálky, spatří vlny žhoucí
Na moři barevném, zaslechne
I zvuky krajem se nesoucí.
A vlny večerem se temní,
I zvonek víc jí nezaznívá;
Kde temné zeleno zasvítá,
Jen vzduch večerní ji ochvívá.
Až děvě ve tmách procitnoucí
Ni zvuk ni barvy se nejeví,
Tu tváří kynou slzy vroucí
A žalobou se bol uleví.
Tak pustáť je, tak smutná země,
Již kouzlo vnad se uzavřelo,
Ach, nyní vím, proč srdci mému
Se zvuku vždy a barev chtělo!