Na pahorku lípa stojí,
Jarní dech ji ovívá;
Z jasného se nebes modra
Slunko na ni usmívá.
V stínu větví ptáček sedě
Slyší listů šumění,
Stíhá, co mu vyjevuje
V blahém lípa zachvění.
Až pak hlasem libovolným
Ptáček se tu ozývá,
A co listy mu šuměly,
Všem krajinám zazpívá.
Zazpíváť však i bolesti,
Jestli nebe se kalí,
I nade samotnou lípou
Zhoubná bouře se valí.
A co lípa, svět, – co ptáček,
Srdce v něm se zjevuje,
Kteréž věků žel i blaho
V písních zřejmě zvěstuje.