V šíropustém moři chladném osamělá skála stojí;
Vlny kolem chvějící se v těžkém, trudném snu se kojí.
Bílá růže, s břehu strhlá, k ouskalí se připlavila;
Oživovalť v chladnu kámen, jak se růže zotavila.
Závistná však vlna poupě vírem dál a dále nesla,
Lístky spadlé pohynuly – růže v tmavé bezdno klesla.
V jakých snách se v moři kámen bez své milé růže kojí?
Vlny se kol kolem chvějí – mrtva v chladu skála stojí. –
Takž zří srdce osamělé – po lásce-li jeho veta –
V život, v jehož vlnách hynou trosky zašlého mu světa!