Den umírá; tvář sluneční za hory tichý sledí mrak,
Večerní hvězdy závojem se růžovým probírá zrak;
Dech podvečerní listem hrá kol po stromech se zchvívajíc,
Na jilmu harfa opřená dlí tiše v mlhách dřímajíc.
Pod harfou srdce spočívá, to samé, jímž se její zvuk
Probouzel k blaha ozvěně a k tisíceru tajných muk;
Kdy zádumčivý harfy tón ve smutném zvučí zaznění,
O zpěvci zapomenutém zvuk ten vám dává znamení.
Již zchladla ruka umělá, co libý zvuk ten budila,
I utonula mysl, jenž za tichých nocí blouznila;
To srdce v bolu hluboké, jenž mnohým citem vládnulo,
Ve tajném tichonočním snu neznámým hořem zvadnulo.
Květ z věnců hyacintových teď ovinuje harfu mdlou.
A když si nočních větrů dech pohrává strunou zbuzenou,
Co zpomenutí tajný vzdech – tu zavátý na zemi zpět,
Přelítna struny napnuté, se hyacintů schvívá květ.
Až struna praskne poslední, poslední harfy dozní hlas:
Snad květy hyacintové ve věnci rozvinou se zas –
Na hrobě neoželeném mohyly pozůstavené,
Nad srdcem, v němž cit světů plál, jenž citů dlí již zbavené.
Věj, večerní větérku, věj! dech tvůj nechť struny ochvěje;
Snad z dálky slavík zbloudilý k zbuzeným zvukům zapěje;
Snad hyacinty zaváté na luhu zkvětou ukrytém,
A věnec znova omladne na hrobě zapomenutém. –