Vystoupilo slunce z šedých hor, I uvítal je ptactva sbor, A jako v zlatém, žhoucím moři Planuly kraje v skvělé zoři.
Na skále pocestník sedí A toužebně k vlasti hledí. On z dědiny co jinoch vyšel A dlouhé proputovav časy,
S mdlou tváří, s šedivými vlasy Zpět k domovu co stařec přišel. – Aj, kdož by slzy mohl skrýti I nedlel by v pamatování,
By ve svou dědinu směl vjíti? Zde minulý jinošský čas V své celé kráse spatří zas; Zde již co dítě poběhával,
Co pacholík vesele hrával, Zde, ach! i lásce věnce vil! – A stařec slzy neukryl. Pozdychnul: „Jak se v jitru skvíš,
Má dědino! ó jak se rdíš, Kdy milovaný jinoch Máj V tvém luně utvoří si ráj. Já z dlouhých vracuji se cest;
V cizině tak ouzko jest! Mne vábí krajina jen tvá, Dědino má, dědino má! – Tam zemí kráčeje cizou
Jsem mluvu nezaslechnul tvou! A rok po roku žití zašel, Příbuzné srdce jsem nenašel. Jen v lůně tvém, má drahá země,
Dech milostný zavívá ke mně; Budiž mi svatě vítaná, Dědino má! dědino má!“ Však ledva v otců vejde byt,
Přichází vstříc mu cizí lid; Nespatří tvář bratra svého, Ni zve jej slovo příbuzného; A stařec cokoliv mluví,
Zde mu žádný nerozumí. Tu želem šedé vlasy rve, Cizincem on v dědině své! Nižádný starce nechce znáti,
Ni pokrm, nocleh jemu přáti! – Na skálu vstoupí vysokou A v propast zírá hlubokou. Tam vichr divoce hučí,
Tok proudů Labských vod zvučí. „Hoj vichr! – divý žití čas! – Zvuk polabský – mých otců hlas! – Voláš mne? – ano, přicházím,
Zdeť domova nenacházím! Ó, nyní jsi opuštěná, Dědino má, dědino má.“ – „– Dědino má!“ – ozvěna zní;
Nad starcem vlny se pění!
Cookies on Poetry Cove