Viz tam muže, osamělce, Smutně k severu jak kráčí Z vlasti své na západě. Jest to smutek nedospělce,
Jenž mu srdce rozervuje, Zklamané snad lásky boj? Či se osud nad ním mračí A životných tísní roj
Na čele se mu značuje? – Vyšel hledat otcův hrob! Vyšel z krajin, kde se řeky Zelenými lesy vinou,
Nádechy kde zefyrové Pohrávají s cypřišinou, Kde pod věčně jasným nebem Země věčně se usmívá,
A nad růžovými hájmi Slunko vřelé se rozlívá – Vyšel z jižní Francie. Na sever zaměřil kroky
Ku pobřežím Bereziny, Jejichž hrůzy zachvátily Francie udatné syny. Pouhýmť mu již zašlým snem,
Jak se otec s matkou loučil A s nemluvným dítětem! Spělť za slávou, za bublinou, Za tím luzným přízrakem,
Pro nějž velká srdce hynou! Ach! roznášeli tu slávu Šírým světem, nepomníce, Že pod stopami jejími
V krvi brodí se tisíce! Že to bubnů rachocení A ten ryk vojsk poplašených Umíráčkem padlých reků
Jest – a kletbou potlačených! Donesli ji až na sever! Tam však v cizích pustinách Orlovi pokleslo křídlo,
A utonuv v hrozných tmách Nevrátil se v klidné sídlo! – Bílý příkrov nade hroby; Ani úsměv růžné zoře,
Ani slza nad příkrovem; Mrtvé zlednité kol moře! Sněžná poušť! – Ni ratolest Na stromku se nezchvívá,
Aniž ptáče v haluzích Zkřehlých tamo zazpívá. Starý havran jen nad bělmem Jako mráček se povznáší.
Snadže zvěst z minulých dob Z hrůzojevných dnů přináší? Na oseklý stromu kmen Posadí se – zakrákoře;
Pod ním chodec pohřížen V dávné hluboké své hoře! Havrane, ty ptáče divé, Snad jako dnes nade mnou
Jsi se tenkrát pozastavil Nad otcovou mrtvolou? Poslední snad jeho vzdech Zavadil o peruť tvou?
Poslední snad jeho slova Tkla se sluchu havranova? Havran skloní černou hlavu, Na chodce své upře hledy.
„Dávnoť tomu!“ – zakrákoře; „Pozdě’s přišel na výzvědy. Není o těch, jež tu hledáš, Ani prášku k nalezení.
Škoda! Bylyť to havranům Chvíle vzácných potěšení! Byl to pohled na ten zjev! Z zimních snů zbuzená zem
Sněžným krytá závojem Ssála padlých mužů krev! A tím bělmem jako zoře Růžné se rozlilo moře,
A v tom moři klesající Bojovníků divé roje, – Byl to pohled na ty boje! Právě zde pod tímto kmenem
Shluklo se jich deset; padli; Jak kdo padl, kleče – leže – Polosedě – v sněhu zchřadli. I tvůj otec mezi nimi;
Na útěku k mostu běže Pad’ u břehu Bereziny Těžce raněn – zde se svalil A svou krví zem pokalil!
Těžce vzdychal, vzýval nebe, Šeptal cos o dolině V klínu výšin zelených, O své milé dědině –
O ženě a dítkách svých, A tu zpomenuv na tebe V posledním svém vidění Zvolal z prsou hlubokých:
Ó, těch marných snažení! Jak tu zebe, jak tu zebe! – A v zbrocený vryl se sníh! Bylo jich zde mnoho otců,
Ženy je snad oplakaly; – I bylo zde mnoho synů, Pro něž matky umíraly! Jeden hladem řemen žvýkal,
Druhý žízniv krev tu pil, Již druh právě vycedil! – Ten na osud svůj naříkal, V šílených snách onen vřel,
Vedle jiný hladem mřel! – A jim všem se před očima Vznášel byl sloup plamenný, Jenž ved’ z pouště Israel!
Nyní hled jich zkalený Neupřel se na požár, Chladná smrt je v náruč jímá, V němž se kryla „la gloire!“
Volají jen: „Zima! zima!“ Smutná zvěst to havraní! Cizinci to bědování Zašlých reků v srdci zní
Jako hrana! – Den se sklání. – Ještě jeden smutný hled Na ten hrůzoplný svět, – Ještě slzu převřelou
Za slávou zde pohřbělou! – Zpomnělť si zde na dějiny Světa – jichž jen řádka jedna Jsou pobřeží Bereziny! –
Cookies on Poetry Cove