Vyrvaných květů vnady pozemské
Procitnuly, tvé ověnčivše čelo;
Však nad ně co byly růže panenské
Na sličné tváři tvojí, Adélo!
Všech diamantů v slunci se skvoucích
Jasno se v záři tak vábně neskvělo,
Co jedna perla slzí tvých žhoucích
Na růžové tváři tvojí, Adélo!
Tvé srdce jedinkým mně bylo rájem,
Však dlouho obývat v něm mi nelzelo;
Spočíváť mrtvo v stínu pod hájem,
Lkáť ozvěna se mnou: „Adélo, Adélo!“