Ó neberte mi ideály moje
a nechte mi těch mladých tužeb svět –
sic duše má by zvadla bez úkoje
jak na pustině vedrem zpráhlý květ!
Vždyť jsem tu sám jak ptáče na mohyle,
a jemu jestřáb krouží nad hlavou;
mně žádné srdce nejde ku posile,
by zkonejšilo duši bolavou...
Mé ideály, prvosenky mladé,
mé zlaté růže, snů mých poupata,
jak ráda duše v kalich jim se klade
a v klíně jejich jak jest bohata!
Já nemám nic, a přec mám zase všecko,
jen kdy své zlaté ideály mám,
má duše, jimi kolébané děcko,
se nese k vyšším, světlým krajinám!
Vlasť volnou v nich a národ s heslem jedním,
myšlénkám velkým lidstvo plane vstříc,
kde pravda, právo heslem neposledním,
svět láskou jest, a není bědy víc!
Tvář milenčinu, vroucí políbení,
i ruky stisk i oko plamenné
já v snech svých vidím, cítím v rozproudění...
ó drahá sotva na mne vzpomene!...
Mé ideály, blaha mého zdroje,
ó neprchejte v pustý, prázdný svět –
sic duše moje zvadne bez úkoje
jak na pustině vedrem zpráhlý květ!