Znám velkou lásku, která neumírá, znám velkou lásku, která neklame, leč věří pevně, sílí, podepírá na pouti naší v kraje neznámé;
jak světlý maják září milionům, a celé lidstvo jejím svatým tonům s nadšením slouchá, neboť neumírá. Znám mocnou lásku, kterou národové
jsou, žijí, trpí, hynou, klesají – a klesnouli, zas vstanou v síle nové tou mocnou láskou, opět vzplesají životem novým, neboť láska tato
národům váží víc než démant, zlato, a jen tou láskou žijí národové. Znám svatou lásku, božskou, nejsvětější, jež vedla reky k branám Thermopyl,
když hrdý Peršan s pomstou nejlítější Helladu krásnou krví zatopil; znám svatou lásku, která rozněcuje k nadlidským činům, lidi posvěcuje
za reky Boží; vždyť je nejsvětější. Znám čistou lásku – pannám Orleanským do ruky klade prapor nadšení a rozplamení k činům velikánským,
by rodným vlastem vzešlo spasení, s nezdolnou silou zapuzuje vrahy, by rodné zemi netupili prahy, a mužný odpor vlévá Orleanským.
Znám mužnou lásku – na tatarských mečích svou zdatnou sílu zdárně tužila – a nekonal Čech nikdy skutků větších, než kdy se k lásce svornosť družila,
kdy velké voje evropského dílu o česká prsa zlomily svou sílu, kdy Čech práv svojich hájil v slavných sečích. Znám věrnou lásku – stálou, neúmornou,
jíž Jungmannové národ budili a rozprášili sílu vrahů vzdornou, by nové hvězdy k jitru svítily. Ta láska dýše sladkou mluvou naší,
tou láskou jest nám česká mluva dražší – ó milujme ji silou neúmornou! Znám přísnou lásku, – Brankoviče zradné znamením kletby trestá na čele,
jim na dno duše jako Vesuv padne a myslem jejich trním ustele; neb v lidstvě není větší, těžší viny než promyšlená zrada domoviny,
a kletba věčná stíhá duše zradné – Mám velkou lásku, mocnou, svatou, čistou, tou láskou žiju, dýchám, miluji, tou láskou věřím, doufám v spásu jistou,
tou láskou pláču, jí se raduji. S tou láskou věrnou, přísnou, ale mužnou kéž, národe můj, chováš mysl družnou – pak budoucnosť máš slavnou, velkou, čistou!
Ó lásko mocná, lásko k vlasti svatá, vstup v duše naše s plným plapolem, ať národu zas vzejde doba zlata, jak bylo druhdy, aby hlaholem
zněl svorný hymnus po veškeré zemi: Buď šťastna, vlasti, s nadějemi všemi; vždyť všem nám září láska k Tobě svatá!!
Cookies on Poetry Cove