Jdu lučinou – ach, tu je duše doma,
tu klid a mír, tu blahý úsměv jen:
i líbám květy horoucíma rtoma
a klesám k zemi zbožně rozechvěn.
V mou duši vane tisícerá vůně,
akkordy ptačí srdcem zachvějí:
Pojď, člověče, sem, dušeli ti stůně,
a zmladneš opět novou nadějí.
Tak volno jest, jak na mateřím klíně –
Ó přírodo, jest blažen nastokrát,
kdo s duší vřelou vkročí ve tvé síně
a pochopí tvůj věčný, svatý řád!
V mé mysli pučí nové, svěží květy,
mé srdce mladne jak ta lučina,
v mé duši kvetou nové, vyšší světy –
jsem dítě zas – můj život počíná!