Libě plynuli mně dnové,
Rájem byl mně s tebou svět –
Choti má! v tvé společnosti
Každý den mě k štěstí ved;
K štěstí, o němž jen ten ví,
An se věrnou Ženou stkví.
Jaká věrnost – jaká láska
Plápolala v srdcy tvém!
Neřádný duch lstného světa
Zahanben pad v klamu svém:
Tys jen chtěla přítele
Míti svého manžele.
Pilnost, čistota a tichost
Celý dům tvůj slíčila;
Pravá křesťanská pak mravnost
Domácým ctně svítila.
Největší vyražení
Bylo dítek vedení.
Laskavou tvou výmluvností
Srdce y duch okříval,
Jehož ouklad nepřátelský
Truchlivostí odíval;
Lilas opět v srdce med,
V němž se sázel pomsty jed.
O mé dítky! – ejhle Matka –
Přítelkyně vaše – má!
Již jde od nás – smutný osud!
Tenť nám všecko odjímá.
Ta nám byla jedinou
Přítelkyní upřímnou.
Však ne dlouho! zas se sejdem,
A to v lepší radosti;
Tam se spolu bez vší změny
Těšit budem v celosti;
Tam se teprv přátelství
Věčně kochajícý stkví.
Pokoj tobě, Přítelkyně –
Pokoj svatý tobě buď!
Odpočívej tam, kde srdce
Nezžírá ni lest, ni blud!
S Bohem věčnou radost měj,
Mzdy svých ctností požívej!
Až pak čas – což chtivě čekám –
Někdy mně zde uplyne,
Duše blažená! tuť příjdiž
S Krystem k smrti hodině!
Tak mé bude skonání
Nevyslovné plesání.