Plyň, ó duše, do věčnosti Mezy kůry anjelské! V lůnu věčné blaženosti Utěchy ží nebeské!
Blaze tobě, nevinňátko, Že tvůj outlý zvadnul květ; Blaze tobě, nemluvňátko, Že tě objal lepší svět.
Náš svět*) rodí pouhou marnost, Plodí mnohotvářnou lest; Jeho třpytícý se švarnost V skutku jenom zhouba jest.
Věrnou sprostnost zavrhuje Pejcha přenedůtklivá, K mstě své ruky natahuje, Když se pravda ozývá.
Lakomství se chápá statku, Samo chce jen všecko mít, Loupí bratry, otce, matku, Hubí lidomlský cýt.
Závist, tato litá saně, V hradech, budkách panuje, Jako dravé, kruté káně V krvi jenom hoduje.
Podvod, klam a ošemetnost Tejrá, tiskne poctivost, Žáhne v obcých nedůvěrnost, Hasý pro ctnost dychtivost.
Člověk člověku jest bědou, Moří jeden druhého; Zlosti tenat dosti pletou K zahubení Dobrého.
Ejhle, rozkoš toho světa! Ejhle jeho blaženost! Taž se o tom ctného kmeta, Řekne: – Vše jest ničemnost.
Plyň, ó duše, do věčnosti! Lepší tam jest pro tě svět; Vyleť z hrubé poddanosti Tam, kde nepomine květ.
Plyň, ó duše, do věčnosti, Kdež jen láska králuje, Kdež se všecko v společnosti Svatě, věčně miluje.
Dejž, ó Bože! dosti sýly, V pravé víře setrvat, Abychom tak hodni byli V věčné slávě oplívat!
Cookies on Poetry Cove