Sny plní srdce sesláblé
ztrácením stálým energie,
účiny choré jsou a mdlé,
a podivno, že co v nich žije.
Co cítím, oblak pochmurný,
jenž bleskům světla prostup brání,
a nekonečné mizí dny
bez vzruchu, písně, milování.
Básníků slova těší mne,
v svém štěstí byli neomylni.
Zda slabých kdo si povšimne?
A život cítí jenom silní.
Když plameny jim vzhoří zrak
a jejich síla vzplane v gestu,
tu jejich slunce do oblak
ohnivou vyryje si cestu.