Ubohý hochu, po polích se touláš pod večerem
a steskem rosných západů svůj denní tišíš žal.
Furií záště, klam s pout těsných desaterem
nad hlavou tvou se guillotinou stal.
V koncepci světlé, zářivé a myrtou vonící
tvůj osud šeptal kolébavá tobě slova.
Titanem budeš, geniem tvůj mozek tvořící,
za krásou, prací vůle héroova. –
Jdi ještě dále. Vzduch je vůní fial prosycen
po stezce stajené. Plot, můstek bílý.
Pasivní dívka, plavý vlas, zrak touhou zanícen –
cos v tobě zdvihá se a novou mízou sílí. –
Přeludy všechno. Do truhel jsi složil zamknutých
tajemstvím mládí, symbolem své horké touhy.
Kolumbem nebudeš na březích snů svých vzepnutých,
u smrti bran jak žebrák staneš pouhý.
Zas kukačka se vysmívá z dalekých modrých lesů
do zmatených tvých cest. Což bez síly je duch?
Viz požár v obzoru, jenž rudé záře metá děsu,
řev revolučních písní vichr nese v sluch. –
Tak dny tvé pohasnou. Jak pirát nerozhodný
bez slavné kořisti kdes klesneš v moře bezdechý. –
Po polích pobíháš, kraj v západ klesá rodný
a z dálky les tě štve svých ozvěn výsměchy.