Ví duše sama o svém znásilnění,
kdy v prostor marně křídla rozpíná,
a cítí, čím ji chlácholí, že pravdou není,
a jenom sní a občas proklíná.
Vždy znovu mluví v prostor otevřený
a touhou chvěje se a silnou extasí,
z vesmíru hlubin čeká slavné změny,
kde síla mysterií světy provází.
A že je nemožno se volně pozdvihnouti
a hlasně vykřiknout, ji zvolna zabíjí,
a ani nevěří, že smrt dá rozepnouti
jí vesmírem se věčnou orgií.