Slova rozléhají se jak nárazy mnohonásobných ech
a paprsky rozpačitě bloudí, jak ztracenou radost kdo hledá.
Ni jas oslnivých sluncí, ni noci tesknota šedá
a ticho mlčenlivé jak hlubokých ve hrobech.
Že měla duše své chvíle, kdy kvetly hvězdy a růže,
svědectvím zničeným popel již dávno spálených stop.
Zda možno věřit, že z mrtvých ještě vstát může?
Dny jak poutníci nekonečna na cestách únavných
svá šedivá kápě brouzdají ve vodách ustrnutí.
Soudcové přísní jim vpalují souhrn všech skutků zlých.
Jsou chladni jak ledové kry a k prosbám nepohnuti
těch, jimž přílišnou hrůzou je hrob.