Pod lesa bych tě draperie ved’
poněkud bledou, hodně rozechvěnou,
kde růžověl by vřesu právě květ
pod tvojí nohou malou, unavenou.
Pak chtěl bych, aby slunce oblaky
paprsky teplé na nás propouštělo,
tu líbal bych tě prudce ve zraky,
a pokleslo by k zemi tvoje tělo.
Do dálky bychom v hloubku zírali
za ptáky, jež jsme poplašili v snění,
a řekli bychom, co jsme čekali,
že zas tu není, zas tu pro nás není.
Že není zde ta plnost lidských chvil,
jež čekali jsme ve snech extatických,
že nedostihlá slova: cos jsem žil,
a jenom lživě kanou se rtů lidských.
Neb nitro vždy se zvolna vyprázdní
a oschne svěžest purpurových retů,
pak „miluji tě“ dlouho nezazní
z milostné touhy bílých minaretů.
Tu litoval bych pleti hedvábné
a srdce tvého palpitací mladých
pro pomíjivý záblesk tvého dne,
jenž prchavým by štěstím tebe zadých’.
Tu stiskl bych tvé tělo oddané
a smyslům svým bych uzdu pustil volnou
pro moment věčnosti, jenž zřídka zaplane,
pro vzpomínku, až sestárneme, bolnou.
Les mlčel by a žehnal dechem jív,
až plakala bys na mém srdci tichém,
a říc’ bych musel: byl jsem chvíli živ
tvou krásnou láskou a svým krásným hříchem.