Tvůj rozpak réva ukryla a purpur studu,
tvá vlhká ruka moji svírá v křeči.
Zas bázlivě se ptáš, zda věren budu,
svou úzkostlivou nedůvěry řečí.
Hleď – nebes báň se skrývá do soumraku
a nad lesem si mladý pastýř zpívá.
Zmodralá víčka otevř polekaných zraků,
bych zmatkem kochal se, jenž v nich se skrývá.
Je vesmír rozsáhlý a láska má jím bloudí
jak sladký tón, jenž resonanci hledá.
Je zákon přísný, přísný duch, jenž soudí –
ne, neboj se, on utrpět ti nedá.
Jen touhy vedly nás, nesamostatné slepce,
ten schvátit pohár, omamně jenž chutná.
Jak děcko vzal jsem tě a posadil tě hebce,
když nejvíc plakala’s a nejvíc byla smutná.
Jen osud kázal nám. O mé se opři rámě
a stopou beř se mou, svým štěstím jista.
Již babí léto polétá a usedá si na mě,
svatební závoj pro tvou šíji chystá.