U moře sníme o štěstí, dušinko moje drahá,
vlny se nesou k zálivu a tříští na skále.
Ty jsi tak divně rozchvěna a uplakána, vlahá –
budeme spolu sbírati ty rudé korále.
V nich hoří naše bolesti a touhy naše pláčí.
I v náhrdelník sepnu je, ty slzy zardělé,
by krášlil bílou šíji tvou, tvou útlou šíji ptačí,
již líbám jako lilii, jen cudně, nesměle.
Ať krví láska plápolá, je již až příliš bleda,
ať dumné smutky zaženem, jež v duších chováme!
Pláň moře dole pod námi je zachmuřena, šeda,
a krev svou pláče v korálech, jež spolu sbíráme.