Vzduch sytý vůněmi mou hlavu ovál
v hlubokých lesích načerpav jich kdesi.
Snad chvíle přišla již, bych zas se vzpamatoval.
Mé srdce touží, srdce oddechne si.
Ve hloubi nebes obláčky se nesou,
reflexem slunce jako stříbro hoří.
Snad do duše mi temnot jasnou záři střesou,
a velkou ideu, již čekám, stvoří.
Vždy do závratí nebes zrak svůj zdvihám,
kam všechno chtění, myšlení se ztrácí,
a sílu hledám vzít je, věčným svěřit knihám
skrášlené smutkem, silnou exaltací.