Do dálek zašedlých, jež v neprůhlednu mizí,
by temně splynuly s mlčícím étherem,
těch zřely zornice, již ku světu šli cizí,
jak v město neznámé by přišli večerem.
A nikdo nechápal, co v nekonečnu četli,
ni tíže myšlenek, jež duše plnily,
než v slova tajemná a odvážená zkvetly,
a nikdo nechápal jich výraz stesknilý.
Sen dřímal hluboký a němě nedosněný
v těch dálkách rozlehlých kdes temnem západu,
a lidstva osudy tam stály rozestřeny
jak sklepy kláštera, v nichž plno pokladů.
Je oni viděli: i kletby starých hříchů,
i marná zoufalství, i smrti zděděné,
i křeče vyžilých, již umírají v smíchu,
i kruté konce těch, již byli z kamene.
A duše schmuřili svým smutkem nesmrtelní,
stesk nesli v hlubinách a smutky posvátné,
a současníky prošli nepochopitelní
a nikým neznaní v své hloubce závratné.
I v dálky zašedlé zas odešli ti cizí,
již v město neznámé si vyšli večerem,
a zachmuřené duše, veliké a ryzí,
kdes temně splynuly s mlčícím étherem.