Do větrů divokých vrhám své hněvy
jak výboje napjatých pólů.
Čas jako mramor. Odvětit neví
a slíbit mi moji aureolu.
Svých svalů sílu jsem obětoval
a úsilím přepjal své nervy.
Jen málo již zbylo, pro nejhorší chvíli jsem schoval
své energie prudké a odvážné vervy.
Jen tolik zbylo, bych svědomím mohl třásti,
s idejí neplodnou v hrob tělo schýlím.
Zhrdání ducha, hněv svůj zanechám vlasti,
jež hrob můj zatěžká krásným mramorem bílým.