Že není volnosti, jak sny nám slibovaly,
a velkých duší zář že bludičky jsou matné,
a nesmrtelnost lež, a štěstí dny nám lhaly,
jež věčně prchají jak vlasatice chvatné,
že znesvěceno dílo, po němž sáhne ruka
sobeckých tvorů právem raženého zlata,
ó duše, duše má, jen nekonečná muka
ti ve vědomí dává existence jatá.
Snad jinak myšleno vše bylo prapůvodem,
by jiné cesty duše v jiné vedly cíle,
by božství krásnému byl člověk doprovodem
v úsměvu hvězd a květů, věčně mladé síle,
snad ráj byl údělem. – A jaká tíha hříchu
nám mohla urvat vše, kdy neznáme své viny,
synové hroudy, zákonů, již v chrámu tichu
chcem božství usmířit za nespáchané činy?...