V sál blýskavý tě vedu rozkoší a jásám
– dar Eumenid jsi dnů mých na rozcestí –
narcissy žlutých kalíšků ti v pozdrav střásám,
břečťanů házím smavé ratolesti.
Jsi oslnivá. Prsy smysly roztaveny,
tvůj vzdušný šat jak nebes oblak řasný –
svou náruč střeš a v oku zážeh roztoužený
jak ráje brouk, jenž smaragdově krásný.
Jsi neposkvrněna, jsi čistá jako pramen,
máš nádech růže v úděsu z mých zraků.
Chvím slabostí se. Netknu tvých se oblých ramen,
a rudý květ přec nesu ve svém znaku.
Pojď, lustry hoří, symfonii slyšíš snivou,
své odhoď rozpaky před prahem absolutna,
zde potři sněžnou skráň oddání vodou živou
a okus, božství dotknutí jak chutná.
Pojď. Dům teď uzavru a obklopit dám moři,
dech nezdravý sem země nepronikne.
Žár cítíš z blízka můj – tak prales v nitru hoří –
v tvých nádher rozpjetí jak výkřik znikne.