Z bílého rámu v melancholii
se ovál tváře její ve skutečnost mění.
Vlas stokrát zlíbaný jí čelo ovíjí,
jež vzdala svému zaslíbení.
Šla jitrem úsměvným a věřila,
z květinek polních věneček si pletla,
růžová byla, krásná. Šířila
reflexy štěstí, mystického světla.
Jak prudká vlna rozběhla se v lada,
konopky skromné její byly družky.
A k beránkům se přidružila ráda,
líbajíc jejich nevyrostlé růžky.
A znovu smála se a věřila,
pohádky divné o princeznách četla.
Růžová byla, krásná. Šířila
reflexy štěstí, mystického světla.
Ach, rty polootevřené, jež
se v křeči přimknuly, jak rdí se!
Vyzývá ještě, ještě rdí se též,
a vášně vzdech jí zůstal v něžném ryse.
Stajená lest jí zrakem prokmitá
jak slídy odlesk v sešeřeném lomu,
a zdá se mi, že něco vyčítá,
jen nevím proč a nevím komu.
A nevím také, melancholie
kdy úsměv její do zajetí jala.
Což se tak rychle radost vyžije?
Do jakých krajů její teplo sálá?
Do jakých krajů? – Hrůza propasti,
jež v závrať smysly omámí!
Jde smutna nyní chmurnou oblastí,
jen její obraz visí nad námi.
Z bílého rámu v melancholii
se ovál tváře její ve skutečnost mění.
Vlas stokrát zlíbaný jí čelo ovíjí,
jež vzdala svému zaslíbení.