Roh pastýře jak soumrak svítící,
kouzelné noci předzvěst utajená,
v sad sved nás květem růží hýřící,
kdy srdce naše byla unavena.
Již květy stáhly barvy kalichů,
když vůní intimní vzduch zadýchaly,
tu teprv srdcí našich potichu
tajemné dvéře snů se otvíraly.
Tu v očí teprv jasném zážehu
šla touha žít svou nejkrásnější chvíli,
tu lačny slov a tajných postřehů
sensace čisté krví zabouřily.
Svět v každém vlastní, moře bezmezné,
vzpomínky tajil svému potápěči.
Dny plné slávy, štěstím vítězné,
dny s nejsmutnější resignace řečí.
A chvíle důvěrná jak starý zpovědník...
Sad voněl růžový a platan větví kýval.
V hloub věčných hvězd bych otázky své vzkřik’
pro tajemství, jež v duši své jsem skrýval.
Stisk ruky pevný, zraků střetnutí –
já cítil vždy, kdos mocný dechem zavál. –
Pak v rozchodu jsme byli pohnuti,
kdy nový den hold mizícímu vzdával.