OPOUŠTĚNÍ.

Šli jsme jako barbaři a sráželi jsme stromům květy, v utlumeném svědomí jsme neslyšeli prokletí. Blázni šli jsme s bubínky a trubkami a kastaněty, do cizích jsme zemí šli, kde neděle se nesvětí.

Ani jsme se neloučili, neplakali s milenkami, zraky jsme si zastřeli a urychleně prchali – svědomí proč darmo dráždit, proč je živit vzpomínkami? Ještě na nás jiné práce, jiné city čekaly.

S Josuem jak starým šli jsme v nové země zaslíbené. Ohlušit jsme chtěli hlasy, jež nám zněly v hlubinách, přehlušit je vírem bubnů, řevem trouby rozdivené, zastřít tváře opuštěných v alkoholu vidinách.

Což je potom, co již bylo, co je potom, čím jsme žili, čím jsme se dřív konejšili, uspávali mazlivě. Je to hřích, že milenky jsme z čerstvých loží opustili, z domovů že uprchli jsme podloudně a bázlivě?

Vazy vše jsme přetrhali, vše, co s dávnem souviselo, nutili nás žíti v městě, kde jsme vzrostli bez vůle. A to žití bez volnosti dávno již nás omrzelo, dávno již nás omrzely kraje věčně ztrnulé.

Dívky, jež nás milovaly, protivně již byly nudné. Obloha nás lekala svým jednotvárným zbarvením. A ty cizí kraje byly vábivé tak, vzácné, svůdné – chodili jsme nemocní a pobledlí již toužením.

Pustili jsme krutost v srdcích, nenávist a zapomnění, svědomí jsme přehlušili, vzpomínky se nevrátí... Jdeme jako barbaři do zemí nových proměnění o své vůli vyrůsti a volnou krví zapláti.