Již všechny keře nocí usnuly
a oken všech již zhasla světla v dáli,
jen my se ještě z parku nehnuli
a neúnavně jsme si povídali.
O nadějích jsme povídali svých,
o touze, jež nám stejně srdce vláče,
o prázdných dnech a smutně bolestných,
a o nocích, jež vlaží slzy pláče...
Večerních růží prudké výdechy
intimním šerem plnily nám duše –
nám zbyly již jen trpké útěchy
a kolébání v nadějné jen tuše.
Ty nám jen zbyly... Vášně dusivé
zpěněny v hrudích srdcem lomcovaly,
a soustrast měly hvězdy zářivé,
a v dálce zalkal jakýs ptáček malý.
A pak již byli němi jsme a mdlí,
hluboký rybník naplnil nás bázní –
a odejít jsme přec se rozhodli
dřív, nežli půlnoc z temné věže zazní.