Do spleti lesklých břečťanů a svlačců bledě zářících
pod temný nebes baldachýn, když slunce na něm zhasne;
jak novic vzácných toužení a pobouřených snění svých
vykouzlím předtuch důvěrných své chvíle čarokrásné.
Na stránkách divuplných knih o vášních světa budu číst,
o krve prudkých vzníceních, jež obšťastní a ničí,
jak v mělkém moře zálivu svým uklidněným srdcem jist
květiny budu zalévat, jež v smíru s kosmem vzklíčí.
Do třpytů hvězd se zadívám s otázkou němou, zvědavou,
a s bázní jakous neznámou, v níž srdce v chodu stane,
zpovědí čistou usmířím svou duši vzdorně rouhavou,
jež mysteria dotkla se ve zvůli nespoutané.
A v blízku bude večer žít, jen prázdné echo uslyším
vášnivých lásek výbuchů a číší pozdvihnutých,
mne touha pojme úsilná, však vzpomínkou ji utiším,
vzpomínkou rychlých odkvětí a srdcí pláčem tknutých.
Jen fantóm ke mně přisedne, jenž tichým srdcem milován
byl jako rajské vidění za horečnatých snění.
Jej vroucí láskou pohladím a v ret, jenž z lidské touhy tkán,
mu vtisknu svoje horoucí a dlouhé políbení.