V kamenném domě na ostrově čarovně zkvetlém
svým melodickým hlasem kouzlí Kirké a zpívá;
má květy divokých keřů na ňadrech a ve vlase světlém,
je úchvatná svojí krásou, je lásky žádostiva.
Ó doby kouzel! Doby nemožností uskutečněných!
Lvi krotcí a vepři s rozumem lidským –
háv mužů, proměněných
posunem kategorickým.
Pod zářivým sluncem tvůj ostrov hledat budu,
kouzelnice bez smilování a studu.
Až tvojí obnaženou krásou, tvým vábným rtem,
tvým oslnivým okem, tvým hlasem čarodějným,
Diova dcero, pohnut v srdci, něm,
se přiblížím k chatě tvé, k tvým poduškám hřejným,
ne, nebudu se bát,
šťávy tvé zkusím rád –
pak úsměvná a touhou uzardělá
svým prutem tkneš se mého těla...
Kirké! Je těžko dnes být ještě člověkem!
Strom jemu nekvete, pták jemu nezpívá,
vymřela láska, štvána nevděkem,
a v chechtot tritonů modlitba vyznívá.
Kirké! Je těžko dnes být ještě člověkem!
Již sama lidskost sotva znatelna.
Vzduch, který oblétal tvým ještě pravěkem,
zda místa poznal by ta božská, světelná?
Snad ještě stáváš před domem svým krásným
a melodickým hlasem zpíváš čarovným a jasným,
svou připravuješ koupel, v lože zveš,
své šťávy mícháš, prutem těl se tkneš,
lvy krotké a vepře s rozumem lidským
čaruješ posunem kategorickým. –
Kirké! Je těžko dnes být ještě člověkem!
Za tebou popluji po moři dalekém...