Tys nepochopil, proč, když sednu v ústraní,
v klín hlavu vložím šedé melancholii,
se stíny mazlím se, jež chladem hrobů zavání,
a víno zahořklé hřbitovních hroznů piji.
Do samot vždy jdou s písní mladí básníci
k jezerům temným, cypřiše jež stíny kryjí,
jich delikátní city, srdce nyjící
se tichým echem věčna k exaltaci spíjí.
A láska hřích svůj skrývá nevinný
v útulek skrytý vavřínů a baldachýnů,
rtů sladkost mohutní v ochraně temné tišiny,
cos nadlidského zvedá se v hor sešeřených klínu.
I nesmrtelno blíž, když samotny mé oči
v noc pohříženy sametových stínů,
sen mythů pravěkých v jeskyně se mnou vkročí,
a teplo záhadné zahřívá vlhkou hlínu.
I já, žerď pyšnou, emblém radostný,
na koni v brokátu za hlučných fanfár znění
své sokoly jsem vysílal v jas slunce výsostný
a růže přijímal dam krásných lásky ve znamení...
Má vše svou cenu. Nezávidím blížnímu,
sám vděčen samotě, vlahého ticha snění,
pavoučku nesu potravu, příteli svému prvnímu,
s nímž přízi tkám pro světu odcizení.