Jsou schmuřeny tak štíhlé pinie; již slunce nesvítí,
v posledním těžkém vzplanutí propadá pod obzory.
Hladový vlk jde na cesty, ni zdechlin v kraji necítí,
neb zavřela se země již a pod sněhem jsou hory.
To mrtvo těžké v srdcích nosíme, již vše jsme přežili.
Jsou ještě srázy hluboké, v nichž krví potok rudne.
Hoj – budem volat v planinách, ty mrtvé bychom křísili...
však prázdni přijdem. Nepůjde tak nikdo v touze bludné.
Nervy jsou ještě zjitřeny, ty otupíme docela;
shasneme světla blýsknavá, jež nejvíc v duších dráždí.
Té staré síly není již – a všechna síla shořela.
Pro život osud rodí nás a pro život nás vraždí. –
Nádherné slunce planulo a zvolna, zvolna vychladne –
krev je již černá, sražena a ještě tělo třísní,
to tělo krásné, citlivé, jež v atómy se rozpadne –
pak v nových formách příroda svou věčnou bolest vysní.