Jsem prosící pole. Jsem rozkvetlý keř.
Jsem dvacetiletá žena.
K zemi se tisknu, zlekaná zvěř:
jsem všechna rozpolcena.
Jak večer se sklání, celá zním;
i krutost se kolísá ve mně.
Snad zítřek mi odpoví; což já vím?
Oči mám u samé země.
Chtěla bych maličká, prosící
někomu na prahu stát,
říci mu, že je mi líto dní,
že dovedu pod dlaní spát.
Chtěla bych jako nahý nůž
někomu do srdce vjet.
Duben mne svírá, silný muž;
mně líto je dvaceti let!
Jsem prosící pole. Jsem rozkvetlý keř.
Jsem zmámená trochu, trochu udivená:
k zemi se tisknu, zlekaná zvěř –
jsem dvacetiletá žena!