Nemoudrá jsem: však na má prsa mladá
nejteplej’ slunce plavou hlavu skládá,
že všechna jsem úsměvem, písní a květem
a širokým letním dnem.
Nevěrná jsem: však jako země z jara
z lásky jdu v lásku, celá, usměvavá,
jakobych ničeho nebyla vzala,
ničeho darovala,
nikomu do cesty nevrhla stín.
Zmatená jsem: však svět se mírněj’ točí
pod zjihlou prosbou mých mateřských očí,
hlubokých úžasem.
Jsem v bolu i v radosti lživá,
a přece tak teplá a živá
jak vítr a déšť a zem’.
Těkavá jsem: však ruce mé bílé
dovedou lehounce pohýčkat chvíle
a mají tak lstivou a laskavou moc,
že zachytí ve dlaních přítomnost,
řeku, jež z noci jde v noc.
Zraňuji duši: však těžká jsem, vonná,
ovoce na stopkách oblých noh;
až v náruč mne sevřeš, budeš zas hravý,
z hlubiny těla usměvavý
jak šestnáctiletý hoch.