Někdy se probudíš z letního rána:
kdosi tě nadzvihl tiše.
Vše bíle se usmívá; okna jsou zotvírána.
Slyšíš: zem’ z hluboka dýše.
Jsi lehký jak světlo, jsi křehký jak dým,
a země je ze zlatých par.
Nějaké slavno jde srdcem tvým,
schýleným přijati dar.
Myslíš si: příslibem byly mé dny;
dnes všechno je na dosah dlaní.
A na lukách srdce jinošské sny
hrají si, družina laní.
I myšlenky ranní jsou neztížené;
jak vlajky jsou, vysoko vytažené,
jež do jitra růžově planou
někomu na uvítanou.
A všechen jsi prapor ve větru smíchu,
jak dokořán brána je svět.
Rozumíš hlasům, rozumíš tichu.
Víš: v tobě je ukrytý květ.