VLAK.

V úkrytu hor, schoulena do sukně noci, podřimuje víska. Z komínů kouří se v májový podvečer; kol zahrádek, vonících vlaze bílým bezem,

přejíždí vlak a píská. Vlak z velkého města; je krásně osvětlený, a z oken se vyklánějí, rychle míjejíce, udivené ženy.

Och, jaká to kaskáda mladého smíchu bouří a přelétá kol, jak nevěrné, vzpurné a útočně silné je dunění železných kol!

Jaká to krásná podívaná na srdce, neklidem bičovaná, jež vrhá kouřící stroj jak lidský ohňostroj

utichlou, podhorskou tmou! Je to jak úder na bláznivý buben, je to jak na chvíli zažehlý duben, je to tak kruté a vyzývavé,

a zase tak vážné a úlisně hravé, až srdce ti sevře bol. A víska kol tebe je náhle tak malá, jak byla by život svůj pozaspala

v poduškách zelených strání. Z chlévů zní tesklivě žvýkání krav; jak sepiaté ruce je vůně trav pod nocí, jež se sklání.

Někdo jde cestou; jde schýlen a tiše, na chvíli postojí, pohlíží kolem – A náhle jak zřel bys vše s nesmírné výše: bělavé chaty s pokorným polem,

večerů družnost, prostřené stoly, soumrakem loudavě kráčející voly, maličké okno, jímž do noci vidí tesknota zvířat a tesknota lidí,

těhotnou zemi, těhotné ženy, a kolem jak nehybné, mlčící stěny hory a les – Nesmírnost času se z nesmírna dívá:

a víska je náhle tak skrčená, tklivá, že bys ji pohladit chtěl. Cítíš, jak z květů se nesměle dívá, jak schoulena u země zpívá a zpívá

svou chudou písničku života.