Když jsi se k zemi přitulila,
jak klubíčko smíchu drobná jsi byla,
jak křepelka, jež se ukrývá:
jen oči tvé zvědavé pod žlutí klasů,
dvě široké oči v srpnovém jasu
vábily: Muži, já půda jsem tvá!
Když jsi se, zlíbána, do léta smála,
i ňadra tvá uzrálá zavzdychala
vstříc šťastnému létu tvých úst;
a když jsi je v dlaně mé uložila
jako dvě ospalá mláďata bílá,
já duši tvou slyšel jsem růst.
A tehdy jsem poznal, ó družko má živá,
jak jinak jsi slunce a radosti chtivá,
jak jinak jsi moudrá než já!
Jak dovedeš kořínky zapustit čile
do každé teplé a skutečné chvíle,
jak sestersky země tě zná!
Tehdy jsem poznal, že láska tvá smavá
s tělem se odnímá, s tělem se dává,
jak usměvavá zajatá;
že s tělem tvým odchází, s tělem se vrací,
jak s létem jdou do dálek zpěvaví ptáci,
i neznámá, horoucí duše tvá!