Na trávě stojím, nohy mám bosy;
srdce mi oněmělo.
Ovocem voním pod kapkami rosy,
nejsem již žena – jsem tělo.
Jak bolestná rána hoří mi ústa,
touha mi nařízla tvář.
Jsem k bolesti plná a k bolesti pustá –
což moh’ by být život lhář?
Ohnivá vlna mne na hřbetě nesla,
zněla jsem jako zvon.
Pod vlastní tíží jsem třikráte klesla,
než našla jsem nejčistší tón.
Nyní chci do srdce lásku jak nůž,
nejsem již tělo – jsem žena!
Z milionů mužů jest jeden můj muž:
chci býti umučena.