TOUHA.

Oh, paní má, oh, paní má, zda víte, co je touha, když duše v temno hovoří a životu se rouhá,

když se zasněnou něžností miluje noční šera, a v nitru svém kdes slyší zpěv, jenž zmlkl za večera,

když o rozkoších intimních sní v onyxovém tichu, o běli ramen ambrových, o rozvášněném smíchu?

O kouzlu maurských basenů s výdechem vůní těla, za nocí sladce hlubokých, jež loutna rozechvěla,

o měkkých stříbrech měsíce, jež v modré tmy se lijí, o mysterických rozkošech slavnostních vigilií,

o objímání žhavých těl s výdechem záře bílé, jež činí rozkoš šílenou a sladce marné chvíle –

o tanci bílých otrokyň za zvuku smutných citer, o snění melancholickém v zášeří cizích jiter –

o sladkém zpití aloí pod horečnatým nebem, o pozdních nočních hostinách s mystickým bílým chlebem – –

Ó, paní má, noc tichá jde přes vaše zmlklé sady, a šero sladkých rozkoší k vám zve mne do zahrady. –

jdou po nebesích mraky – oh paní má, v tak měkkou noc lze věřit ve zázraky – – – Tam v šeru jakby zděděné

violy lkaly v tónech, by trochu vášně vzkřísily v nás mrtvých epigonech – – Oh namodralé stezky tam

se ztrácejí kdes v dáli, s tak slavným ticha tajemstvím jak k rozkoši by zvaly, k rozkoši bílých extasí,

a vášnivému hříchu, ku nostalgickým blouděním v tajemném nočním tichu – –. Kam jdou ty stezky, paní má?

Ne, nechci konce znáti, vždyť jenom věci tajemné lze s vášní milovati... Vždyť smutné všecky konce jsou

vášnivých našich poutí – Oh, vidíš, sladká paní má, labutě nebem plouti? Oh toužím tak tvých údů běl

s rozkoší objímati, a jíti s tebou po stezkách, jež neumějí lháti, – a měkkou hudbou zváben být

k extasím svatých hříchů, a rudým svitem ozářit rozkoše svojí pýchu – Já čekám v něhy vzeplání

a miluji ta šera, jež horký dech tvůj ssály snad dnes pozdě za večera – – – Já marně čekám. K západům

je zamlkle noc dlouhá – Oh, paní má, tak vášnivě zná milovat jen touha! Tak slavnostní je čekání,

když šero kol se sklání – – oh, konce jsou tak banální – Ne, nechoďte, má paní!