Opatrně a krásně,
jako se skládají líbezné básně,
kosti tvé sílily a vrstvilo se maso,
aby ses zrodila, živá a horoucí kráso,
tělo člověka,
jež v útrobách hmotu přetavuješ v duši
a do něhož světla a zvuky buší
jak boží kladiva!
Tělo, ty zázraku smrtelný,
lodičko, spuštěná na míjející dny,
tajemná chemická laboratoři,
v níž osudu věčná lampa hoří,
ohromná centrálo, vysílající zprávy,
kříženče nicoty a boží slávy,
tajemství mystické na dně masa,
symfonie tisícihlasá,
všední dive, hřmotný a něžný,
člověče světoběžný,
hleď, z nejhlubších útrob tvého těla,
myšlenka k bohu vyletěla,
a láska tvá, hnaná stroji tvého břicha,
vzepiala se do vesmírného ticha
jak hořící květ,
a stvořila znovu svět.