Dnes, město mé, och, dnes to vím, jak do hlubin těla i duše jsem tvým! V očích mi hoří tvá světla, i v nich jsou výkladní skříně, a zmatkem tvým jsem opilý
jak po dobrém šumivém víně. Tvé orchestry v krvi mi řinčí, tvé reklamy v srdci mi planou, a já už nemám duši ustaranou, protože se svým úsměvem, se svýma nohama
jsem taky krásná reklama pro továrnu boží. Já nevím již, město mé, kdy jsme si pohlédli do očí; však bylo to, jako když srdcem mi zatočí,
spatřil jsem lidi a domy a nebe a tebe, a nyní mne neseš jak milostná řeka – je tisíc dní před námi, a každý na něco čeká,
a já už nikomu na světě nezávidím, protože oči mé vstaly dnes z mrtvých a já tě vidím. Nezávidím ti, markýzi rokokový,
protože ty už nejsi, a já jsem živý a nový, a ve mně tisíc zvonů na poplach života zvoní. Nezávidím ti kočár se čtyřmi bílými koni, mám boty z hověziny a jdu si hřmotně a těžce
v krásné rovnováze po své dráze, po padesáté severní rovnoběžce. Ni tobě nezávidím, sladký Tintoretto!
Snad v Benátkách jsi viděl líbeznější léto, a pod mladou modří oblohy, když z jantaru byl den, snad bylo krásné objímat ramena nahých žen. Já miluji však těžce, jako těžce žiji.
Každý den jest nepřítel, s nímž o lásku se biji, a do mých polibků a do mých plachých snů valí se kotouče dýmu z ohromných komínů. Ale já vidím věci, kterých tys’ neviděl:
radost a bolest v zástupu, útoky tisíců těl, elektrické měsíce, svítící do ulic, železné ptáky v oblacích, stesk rovných kolejnic, bláznivé oči rychlíkové lokomotivy,
– hleď, to jsou naše zázraky a divy, a já si zpívám chválu z plných plic. Och, jak mne večer hladí po žehnoucí tváři! Des Esseinte, ty starý voňavkáři,
jenž’s umřel na pižmo a levanduli! My zatím na Transatlantiku ke všem čertům pluli, čichali jsme svět a polýkali saze, a nyní je nám blaze,
že píšeme rok devatenáct set dvacet a přistáli jsme v Praze. Och, bláznivé večerní město! Jaká to závratná jízda! Jedeme bezednou nocí, vesmír nám na cestu hvízdá,
země je rukou boží vržený míč – a my jsme tu stisklí a poplašení – život je věčné, tajemné dění, a my jsme uprostřed všeho, taky vášnivý proud,
sami sebe neznáme, sami na sebe čekáme a jdeme se obejmout. Město, co bylo bys beze mne!
Jsem hlubinou tvého spánku a úsměvem tvého dne, ty srdcem mým biješ a hrdlem mým mluvíš a beze mne s nocí se nedomluvíš, jsem kus tvojí duše a kus tvého masa,
jsem tvoje skutečnost, jsem tvoje krása, stiskni mne, pozři mne, a já vím, že zítra se znovu narodím.
Cookies on Poetry Cove