Ovoce dozrává, léto se sklání,
i osud tvůj jednou se naplní:
z hlubiny světa přijde tvá paní,
již čekal jsi nadarmo tisíce dní.
Tvá touha ji volala, jak dlouhé šly roky:
noc co noc v temnotách slýchal jsi kroky,
zem jimi zvučela, duše tvá celá
byla jen stínem jejího těla.
Nyní je u tebe: splněná, smavá
šátečkem lásky ti na pozdrav mává,
obláček bílý, jitřní smích,
jenž přitančil lehounce do tvého srdce
po chodidlech růžových.
Nyní je u tebe: horoucí, tichá
žhavými ústy v den mladý ti dýchá,
a její touha zmámená
usedá jako ohnivý motýl
na tvoje ramena.
Ty však ji nevítáš: netiskneš dlaní,
jen se smutnou výčitkou díváš se na ni,
víš, prosté je milovat, prosté je vzít –
však srdce tvé touží se skrýt.
Oči ti do dálek ulétají,
s obrazem lásky si v oblacích hrají
a čehosi je ti líto:
že země už není ze zlatých par,
že prázdny jsou ruce, jež milování nesly,
že uprchly laně, šátečky sklesly
a tíží jen jistoty dar.
Chtěl bys zas nesmělý u okna stát,
nezlomit světla svou tíží,
po štěstí toužit, štěstí se bát,
naslouchat, zda láska se blíží,
býti jen tichá, milostná stráž,
jež vyhlíží v hlubiny jitra.
Stesk tuláka znovu v očích máš
a zaprosíš: zítra, až zítra.