Tak jednou i tulák si zasedne
v pokojné světničce bílé:
bude to na sklonku letního dne,
kdy zralostí těžké jsou chvíle.
Nebudu dobrý, nebudu zlý,
jenom se uschovám v kraji:
a srdce mé k zemi se přitulí,
zem k nebi, jak bývalo v ráji.
Utvrdlý budu, vonný jak kmen,
v náručí těžký jak kámen,
a pohled můj poklekne usmířen
na vzdornou šíři mých ramen.
Přes květy, myšlenek zábradlí,
má duše se nad propast skloní,
a k Bohu, jenž bdí, se pomodlí
za vše, co míjí a voní.
Pak zavolám syny a ženu svou,
pokloníme se spolu,
a sdruženi stejnou tesknotou
k prostému zasednem stolu.
Chléb bílý, dnů letních zajatý jas,
na rukách potěžkáme.
Hodiny srdcí změří nám čas
a bude vše dobré a známé.
Sen, motýlek neklidný, letící tmou,
v teplé nám usedne dlaně:
a nad naší světničkou ztracenou
zavane silný dech Páně.