Proč jste mne opustily,
hlasy lidí a města?
Snad právě v tuto chvíli
jde nad propastí má cesta!
Což jste neviděli, že moje oči klečí
a prosí s úzkostí o milosrdenství něčí,
což jste nevěděli, že je-li člověk sám,
padá a padá k hlubinám?
Což nejsem víc než stín, jenž marně s vámi žije?
Noc mlčí z hluboka: jen v dálce půlnoc bije
a ruka mrazivá mé okno otvírá.
Tisknu se ke stolu, však stůl mne zapírá,
prosím svou lampu, lampa mne opouští,
a uprostřed všech věcí jsem sám jak na poušti.
To není již můj pokoj: to pohřební loď
vyplula tiše s mrtvým na oceán černých vod.
Stín mrazivý, jenž moji úzkost hlídá,
na výkřik zoufalství lhostejně odpovídá:
Jedeme do temnot!