Již nemohu srdce své rozpiat víc;
jsem maličká, umdlená žena,
ohnivým šípem lásky tvé
do ňader zasažena.
Krvácím vůní jak mladá zem
v dubnovém ránu pod rýčem!
Jsem teplá jak brázda, jíž slunce chodí,
vypiatá všechna jak boky lodí,
jež na vlnách široce tkví.
Och, sejmi mou sladkost, všechnu mne tíží;
Srdce mé uzrává, můj srpen se blíží,
což zahradník laskavý spí?
Hleď, nejsem než ovoce natržené;
noc hoří mi v očích jak den.
Vichřice lásky čas duší mou žene,
že nevím, co bdělost, co sen.
Ó, vezmi mne na klín, zvířátko plavé,
utiš mne, ukroť můj žár!
A nebo mne urvi, v srdce mé žhavé
lásku svou zatni jak spár.
Což neslyšíš, v žaláři rukou mých
jak po tobě pláče můj smích?
Přijď, Pane, smích můj osvoboď,
jak polední vítr mne žeň:
jsem zmámená tebou, jsem opilá loď,
jsem nejprudčí, nejtěžší z žen!