Světlá má země
hovoří ke mně,
jsem do dna průhledný.
Jak obláčky bílé
jdou blažené chvíle,
mé mladé a líbezné dny.
Vzpomínek oči
se za nimi točí
jak praporce za větrem;
však zvučící hlína
k souzvuku spíná
mé neklidné srdce a zem.
Má duše je plna
jak lásky vlna,
zčeřená milostným dnem.
Pod klenbou masa
srdce mé jásá:
Dívám se; divím se. Jsem.