PODVEČER ŽNÍ

Hospodář usedá na zápraží; chýlí se podvečer žní. Léto je dobré, úroda dobrá. Vlídné je plynutí dní. Hluboko pod nebem pokojným pokojná leží země: a nad obrazem všech známých čar

srdce ti bije tak jemně, jak vešel bys’ v teplý útulek; a co se na večer sklání, v srpnu tvé duše vyzrává laskavé odříkání. Zavzdychne louka; jdou koleje v dál. Mateřídouška voní;

a před tebou hory jak mateřská dlaň rozlehlost života cloní. I cesta je rovná s večera; a jak se tak zadíváš do šera,

všechno je daleko, všechno je blíž, že srdce tvé zmámené neví již, ve kterém věku bdíš. Den co den, stejně po léta,

s výšiny cesta jde v údolí, bílá a rozjetá. A kdysi tou cestou šel mladý hoch, na nohou bláto, déšť ve vlasech,

a bláhová písnička dálavých ploch výskala na jeho rtech. Hoch bezbranný, vroucí a hravý pad’ ústy do vlhké trávy:

„Já dobudu ohromný, radostný svět!“ To bylo mu lhavých osmnáct let – Nedobyl světa; přes hory nešel. Ukryl se v tichosti kraje, jen do sebe naslouchal puklinou srdce,

jak obilí života zraje. Čekával také na dobré žně; vídával svoje děti, hladové hnízdo jestřábů, křídloma neklidu chvěti. Tehdy se zadíval na cestu. Byl shrbený, maličký, lysý,

a v podvečer duší mu zavzlyklo nějaké zrazené kdysi. Odešel, dobrý hospodář. Miloval zemi, s níž žil. Druh večer, jejž měl tak věrně rád, neřekne ani „byl“.

Rovná je cesta s večera: a jak se tak zadíváš do šera, všechno je daleko, všechno je blíž – má lásko, zda víš?

Stesk hrdý a přísný jde s polí; srdce je zchudlé, až bolí, a k pláči je líto čehosi, co nelze vyčítat. Hospodář vrata zavírá. Rač, Pane, dobré žně dát!